Budoucnost divadla

Úvodní díl našeho podcastu přinesl rozpravu o úkolech a estetických strategiích divadla, které před námi stojí po pandemickém omezení živého umění. Prvním hostem byl skladatel, performer a také autor sound-designu podcastu Matúš Kobolka (v HaDivadle autor hudby k inscenacím Vnímání a Moby Dick). Otevřeli jsme téma vztahů a oscilací mezi kategoriemi jako je chlad a blízkost v umění. V přednášce z TIM Václava Magida o kontextech současného uměleckého provozu, kterou jsme sledovali ve vztahu k myšlení spekulativního realismu, je popsána metafora tzv. freeportismu, který vyobrazuje praxi skladišť artefaktů ztrácejících reálný kontakt s publikem. Pomůže etapa zastavení kulturních provozů snížit nadprodukci, nebo jí spíš nahrává? A jakými strategiemi lze překonat bariéry mezi tvůrčími druhy a popojít dál od posledního globálního uměleckého stylu postmoderny (či v divadle postdramatiky)? Připomenutím své stezky k scénickému zvuku a divadelním projektům otevřel Matúš diskuzi o pojmu metamoderna, který kombinuje modernistické utopistické strategie s postmoderním nadhledem. Metamodernismus v pojetí teoretika Luka Turnera rezonuje také v hudbě s tak zvanou novou upřímností. V závěru jsme si spolu s Matúšem zaoscilovali mezi nostalgií – jejím subverzivním potenciálem – a budoucností divadla nahlíženou pojmem Třetí divadelní reformy.

Moderují: Ivan Buraj, Matěj Nytra, Anna Prstková
Host: Matúš Kobolka

Druhého rozhovoru se účastnili Anna Chrtková a Jan Matýsek, scénografové a vizuální tvůrci. Pro oba je rozptyl tvorby mezi hmotnou scénografií a virtuálními prostory vedoucím tématem. Podle výtvarného kritika a kurátora Borise Groyse, jehož esej Under the Gaze of Theory Anička doporučila, je právě schopnost sebereflexe a rámování díla existujícími estetickými východisky typická pro současnou scénu, jelikož „dohled teorie“ číhá v galerii, kritice i při studijních klauzurách. Groys ale mluví také o magnetu společného – jako společné smrti, společného nebezpečí – které vychází z vnímání celospolečenské situace v nouzi. Motiv sdílení a pomalosti jsme rozebírali na příkladu kurátorské streamovací série Slow TV, který Anička připravuje společně s Petrem Dlouhým pod Divadlem X10. Koncepty mj. cestovních a subjektivizovaných videí v dlouhotrvajícím formátu akcentují pozici diváka, který během dne vysílání může prostřídat několik prostor dle svého režimu, ale také nemusí. Pro Honzu je v jeho portfoliu video-narativů ústředním tématem voda – hydrofeminismus (Astrida Neimanis) a analýza těla. Aničku přivedla politická filosofka Jane Bennetová ve známém textu Síla věcí na stopu tzv. vitálního materialismu. Každý objekt z ne-lidské sféry může být auratický a promlouvat a naopak: člověk je také „chodícím a mluvícím minerálem“. Možnosti virtuální komunikace jsou v čase sociální distance ozvěnou fyzického setkávání při scénických dílech. Divadlo budoucnosti proto Honza vnímá jako možného obojživelníka, nacházejícího symbiózu mezi hmotným a digitálním rozhraním, což nás v závěru přivedlo k otázce používání audiovizuálních technologií v živém divadle.

Moderují: Matěj Nytra, Anna Prstková, Ivan Buraj
Hosté: Anna Chrtková, Jan Matýsek

Do třetího dílu podcastové série přijala pozvání Tereza Semotamová. V úvodu se ozvala Terezina cesta k psaní i divadlu a studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristky na JAMU. Promýšlení autorské pozice v situaci psaní ať už prózy, blogových zápisků nebo dramatických textů pro rozhlas a divadlo pak rámuje celý rozhovor. Jak balancovat mezi samotou a potřebou sdílení při psaní pro divadlo? Být nejblíž, ale zároveň se úplně neúčastnit? Pobývání s tématem a hledání nástrojů k jeho uchopení Tereza popisuje při sebereflexi práce na rozepsaném divadelním textu. Představuje zdroje, které s ním hnuly, zejména vhled do ekonomických teorií a pojmu ekonomie (či mentality) nedostatku Eldara Shafira. Jak vysvětluje v knize Utopie pro realisty Rutger Bregman, pokud lidé vnímají něco (čas, peníze, jídlo) jako nedostatkové, jejich chování, reakce a kognitivní schopnosti se mění. Jaké tvůrčí a pečující strategie lze rozvíjet při tematizaci závažných sociálních či politických problémů současnosti a budoucnosti a kdo je adresátem naší tvorby? Může být divadlo prostorem pro utopii, místem pro opakované kladení „nechtěných otázek“, které Tereza vnímá jako projev vnitřního anarchismu? V otázce oslovování různých vrstev čtenářů či diváků jsme se dostali k sebereflexi HaDivadla i možnostem marketingu. Skrze vhled do interpretace románu Zeď Marlen Haushoferové, jehož inscenaci HaDivadlo aktuálně připravuje, pak Tereza přinesla také pár tipů k četbě: mezi nimi například prózu Tady je všechno ještě možné Gianny Molinari. Je ještě všechno možné – v divadle budoucnosti?

Moderují: Anna Prstková, Matěj Nytra
Host: Tereza Semotamová

Další díl podcastu zachycuje realitu ve zmnožené perspektivě améby a přináší rozhovor s režisérkou a vedoucí kolektivu D’epog Luciou Repašskou. Od reflexe scénických i různorodých intermediálních projektů skupiny (HaDivadlo uvedlo v únoru 2020 v české premiéře inscenaci Série, série, série, série) jsme se dostali k formulaci uměleckých strategií kooperujících s různými světy a platformami zároveň a uvažování nad východisky tzv. třetí divadelní reformy. Dotkli jsme se také opouštění pojmu divadla jako příliš úzkého a zavazujícího vymezení pro činnost D’epogu. Skrz slavnou esej Donny Haraway A Cyborg Manifesto (1985) jsme nahlédli společnost v přechodu mezi zažitými kategoriemi a rozebírali, co dnes znamená „go with the flow“. Po rozpravě o pojmu odpovědnosti v rovnici tvůrce-vnímatel jsme mapovali možnosti režiséra/režisérky jakožto kurátora/kurátorky, který/která se nebojí ve snaze osvobodit se od ega do své tvorby přejímat heterogenní prvky za hranou svého vkusu a stylu. Další rozvahy o ornamentu a absenci rámovala inspirace nalezená v úklidových návycích Luciiny babičky. Na závěr jsme si vyměnili několik zejména filmových tipů z karantény a Matěj popsal svůj horečnatý sen. Ať žijí mutanti!

Moderují: Matěj Nytra, Ivan Buraj
Host: Lucia Repašská

V pátém díle našeho podcastu jsme si povídali s Dominikou Širokou o její cestě za divadlem a následným „german dreamem“ – prací na pozici asistentky dramaturgie v Schauspiel Köln. Posloužilo nám to jako pružný odrazový můstek k tématu migrantského a postmigrantského divadla a xenofobních stereotypů v Německu. Po pojmenování situací strukturálního rasového násilí, se kterým se Dominika setkala u tvorby kolínské inscenace Herero_Nama, jsme se dotkli nejvíce traumatických kauz tohoto problému a také nedávného přejmenování Ministerstva vnitra Německé spolkové republiky na Ministerstvo vnitra, stavebnictví a vlasti. Diskuze nad těmito pojmy tvoří pozadí pro naše připomenutí dnes už kultovního Maxim Gorki Theater pod vedením Shermin Langhoffové, ale také hnihy Vaše vlast je naší noční múrou (Eure Heimat ist unser Albtraum), kterou sepsal kolektiv autorů z postmigrantských generací hlásících se dnes v Německu o slovo. Otevřeli jsme také téma kvót pro ženské tvůrkyně zavedených na festivalu Theatertreffen a v dramaturgii divadla v Karlsruhe jakožto možných nástrojů k hledání emancipovanější a spravedlivější kultury. Řeč došla i na mnohovrstevnatost konotací z používání pop-kultury jako nástroje neelitářské a srozumitelné kultury – jak v divadle, tak i v performativitě aktivistických událostí. Snažili jsme se během rozhovoru vracet k identifikování různých mýtů spojených s německým divadlem v českém prostředí. V závěru jsme si povídali o budoucnosti mezinárodních divadelních festivalů, stejně jako „velkých scénografií“ inscenací a jejich vztazích k egu a kreditu jednotlivých tvůrců jakožto značek. Dotkli jsme se také našich osobních migrantských stop a zamysleli se nad tím, kam vedou, co vnímáme jako náš domov a jaké jsou výhody i úskalí nomádství.

Moderují: Ivan Buraj, Matěj Nytra, Anna Prstková
Host: Dominika Široká

Šestý díl naší série rozhovorů přináší setkání s Barborou Etlíkovou, divadelní kritičkou, teoretičkou i autorkou, která ve své disertaci zkoumala fenomény diváckého subjektu či východiska kognitivní psychologie v percepčním aktu. Začali jsme vzpomínkou na dětství mezi divadelními císaři a antilopami a divadlem jako zakoušením ve vlivu Bářina otce – pedagoga AMU Jaroslava Etlíka. Rozpravu nad tvořením vlastní metody jsme vedli mimo jiné skrz připomenutí našich „vychýlených“ diváckých zkušeností ze zahraničních cest za divadlem i v rozhraní pandemické digitální distribuce. Bára připoměla svou práci na analýze Pitínského legendární inscenace Spříznění volbou a popsala, v čem může být ošemetná nejen v kritickém přístupu tzv. hybris nulového bodu. Dotkli jsme se i aktuálního přechodu kritiky na internet a do blogosféry, kterou se Bára chystá brzy prozkoumat vlastní platformou (pracovní název: Podhoubí). Na popud textu Manifesto britského teoretika Simona Bowese, který si spolu s dalšími zdroji přivezla Bára ze stáže v londýnské Live Art Development Agency, jsme otevřeli složité téma postavení kritika v síti prací: řešili jsme kontrast kritiky jakožto povolání versus nemožnost se soustředěnou činností uživit, jelikož příjmy recenzentům lépe mohou plynout ze specializace redaktorské, akademické nebo ze zaměstnání zcela mimo obor. Nezastupitelnou roli kritiky jsme přitom našli jak ve vztahu k tvůrcům (a pojmenovali jsme, v čem je smysluplné udržovat si vědomí „rampy“ mezi kritikem a umělcem a jaké má hranice), tak i vedle veřejnosti (publika) při financování souborů a institucí, které jsou vyzývány ohlasy nebo úspěchy ve výročních cenách při hodnocení dokládat. Naše povídání provázely reflexe jazykových metod nejen psaní recenzí a v závěru Bára – skrze příběh svého dopisovacího, donátorského přátelství s ženou z ohroženého Haiti, který adaptovala nedávno do románové formy – postihla téma globální komunikace a jejích možných světů. Slíbili jsme si, že se uvidíme na nejbližší živé premiéře! Ať žije budoucnost divadla!

Moderují: Matěj Nytra, Anna Prstková
Host: Barbora Etlíková

V sedmém rozhovoru série podcastů jsme se setkali s kurátorkou, dramaturgyní a pedagožkou Sodjou Lotker nad reflexí vývoje českého porevolučního divadla. Společně jsme promýšleli, co a vůči čemu vymezují označení jako alternativní, progresivní či experimentální divadlo. Zastavení u slova nezávislý zarámoval obraz kovboje v prérii – potřebu přežít navzdory Sodja rozkryla jako zásadní politickou a ekologickou otázku současnosti. Hledali jsme také klíčové procesy pro budoucí divadlo, jako jsou komunitní vztahy, sdílené prožívání a chvění, které se s každou reprízou a setkáním proměňuje. Nahlížení percepčních rovin divadla jako politických nás pobídlo k přemýšlení o nestabilitě, nejistotě a nejednoznačnosti, ale i transparentním pojmenovávání vlastní životní zkušenosti. Možnost bránit se hierarchiím a osvobozovat se od utváření značek a produktů nachází Sodja v kontaktu se studenty, snažili jsme se také pojmenovat, jakými kroky se můžou k větší otevřenosti ubírat i různé instituce. V závěru jsme se také věnovali limitům různých participačních divadelních formátů, se kterými je Sodja ve své práci v kontaktu nejčastěji. Rozhovor jsme uzavřeli myšlenkou na iniciační zážitek uchopování a pouštění chaosu, který nám snad znovu bude přinášet divadlo budoucnosti.

Moderují: Anna Prstková, Ivan Buraj
Host: Sodja Lotker 

V osmém dílu podcastu jsme společně s kulturním a herním publicistou Ondřejem Trhoněm hledali průsečíky divadla s videoherním světem. Frekventovaně užívaný pojem gamifikace Ondřej objasnil jakožto uplatňování systémů pravidel, která konstruují světy, s nimiž je možné interagovat. Psycholog Mihaly Csikszentmihaly definoval duševní stav intenzivního ponoření do určité činnosti jako flow, známý dnes také v estetice a teatrologickém prostředí. Nás zajímalo, jak tento mód prožívání využívá byznysová podstata herního průmyslu, ale také proč je lákavé hrát „hry na práci“. Praktické simulátory, které modelují reálné situace, nás zaujaly jako možné východisko pro divadelní situaci á la „trenažér“, který divákům poskytuje možnost nahlédnout z vnějšku na určité problémy a lépe porozumět komunikaci o nich (projekty tohoto typu jsme našli zejména v tvorbě Mila Raua a IIPM). Podobně o videohrách uvažuje herní teoretik Ian Bogost, který schopnost videoher předávat informace prostřednictvím interakce se systémy pravidel pojmenovává jako procedurální rétoriku. Diskuze nás dále zavedla k možnostem vnitřní subverzivity v těchto systémech: ať už jde o faulování ve fotbalovém simulátoru, pořizování screenshotů nebo cestování za hranice herních map, možnosti průchodu hrou jsou nesčetné. V této souvislosti jsme zmínili práci režisérky Susanne Kennedy, například její imerzivní inscenaci Coming Society, která divákovi nabízí možnost zakoušet síť objektů a modelů a volně se prostorem pohybovat. Na subverzivní potenciál videoher jsme se zaměřili také z perspektivy tvůrce – hledání chybějících světů ve videohrách i v divadle Ondřej podložil reflexí dystopické spekulace ve hře Death Stranding, která zachycuje obnovu světa po kolapsu komunikačních sítí. Jak prostupuje virtualita naše každodenní prožívání? Jak vypadá interface divadla a co se děje ve videohrách, když spíme?

Moderují: Ivan Buraj, Anna Prstková a Matěj Nytra
Host: Ondřej Trhoň

Devátým hostem v našem podcastu byl slovenský divadelní kritik, publicista a teatrolog Milo Juráni, jehož hlavním tématem je hledání různých propojení mezi problematikou environmentu a scénickým uměním. Návratem k tématu globální klimatické krize, jíž stav pandemie a mj. situace zavřených divadel nepříjemně zatlačily za kulisy pozornosti, jsme naši sérii rozhovorů tvořených v období distančních komunikací prozatím uzavřeli – protože je čas vydat se ven a projít „jiným než lidským“ světem. Milo Juráni v právě dokončené disertaci mapuje přístupy divadla a performativních projektů k tématům rozvráceného životního prostředí, regenerace lokálních i mentálních mikrokosmů, vztahů lidských a přírodních perspektiv. Od uvedení základních pojmů jako je ekokritika (Una Chaudhuri) či obraz „estetiky žehem“, který jsme mohli číst v překladovém textu T. J. Demose, jsme se posunuli k charakteristice a diskuzi radikálních příkladů ze současné zejména německojazyčné scény: projekty Jenseits der Natur od Club Real či Welt-Klimakonferenz a Solo pour octopus od Rimini Protokoll představují různé formy „trenažérů“ vztahování se k (post)antropocentrické výzvě a zpřítomnění jiných aktérů, se všemi otazníky a mezemi (hrozba zpětné de/kolonizace, voyeurismus). Program plovoucího Theater des Anthropozän institucionálně propojuje impulsy z vědeckého a uměleckého prostředí, zatímco nad tradičními divadelními domy nabízejícími izolovaný eko-dramaturgický zářez na repertoáru se vznáší problém greenwashingu. Je odlidštěná strategie pro divadlo éry klimatické krize jedinou cestou? Je funkční vědomě naplňovat např. hypotetické zásady platformy Theatre Without Borders? A co znamená, když faunu prezentuje herec, jako v antroposcénické trhlině Noc krtků (La nuit des taupes) mága Philippa Quesna? Budoucnost divadla přinese mnohé – temné i otevřené horizonty a tak se společně těšme na bytí spolu!

Moderují: Matěj Nytra, Ivan Buraj a Anna Prstková
Host: Milo Juráni

Speciální díl podcastu Budoucnost divadla, který v HaDivadle provázel uzavřené měsíce loňské pandemické Sezony 46: Adaptace, věnujeme rozmýšlení a diskuzi o titulním pojmu naší aktuální Sezony 47: Nerůst. Setkali jsme se dálkově s Weronikou Parfianowicz, polskou teoretičkou a aktérkou činností Instytutu Kultury při Varšavské univerzitě, a Annou Remešovou, výtvarnou kritičkou či aktivistkou, spolupůsobitelkou Feministické instituce. Společně jsme na úvod hledali směr, jak formulovat potřebnost nerůstové alternativy (v organizování, ekonomice či každodenní lidské zkušenosti) tváří v tvář k prohlubování trvajících globálních krizí úderem současného ukrajinsko-ruského válečného konfliktu. Následnou charakteristikou kořenů či východisek a idejí politicko-environmentálně-etické nerůstové perspektivy (budoucnosti) jsme se přiblížili k rozpravě nad pozicí a možnostmi kulturních institucí – jako středisek možné nerůstové transformace s širším, nejen uměleckým záběrem. Weronika představila studii situace na polské divadelní mapě, publikovanou v periodiku Czas kultury, Anna pobídla k zájmu o sdílený-nerůstový rezidenční program finské instituce Mustarinda a jejích projektů, jichž se už některé české umělkyně či tvůrci účastní. Reflexe limitů současného fungování kulturních provozů – nacházejících se v setrvačném, vyčerpaném, nebo širšímu okruhu uzavřeném stavu – nás přivedla k rozpravě nad strategiemi péče o možný vývoj, související mj. ve formulacích Giorgose Kallise, jednoho v současnosti z nejcitovanějších teoretiků nerůstu (překlad jeho knihy Na obranu nerůstu brzy vyjde v Nakladatelství Neklid), s pojmem „bezpečného konfliktu“ a nastolování proti-pohledů v rámu nenásilné komunikace a imaginace. Kallis a další autoři chápou možnou budoucnost a vizi utopie nikoli jako trvalý, pevný stav, ale jako neukončitelný proces – dynamický pohyb, v němž je třeba být aktivní a pečující takřka každodenně. Z těchto pohnutek také vychází i na závěr rozhovoru představený společný otevřený dopis ministru kultury, který zástupci různých tuzemských kulturních institucí nyní otevírají k podpisu a sdílení širšímu okolí a je publikován v periodiku A2 – 5/2022 s tématem Nerůst.

Moderují: Matěj Nytra a Ivan Buraj
Hosté: Weronika Parfianowicz a Anna Remešová